V Litomyšli mezi velikány

 

„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“

Měla pravdu. Hned při příjezdu mě jedna vítala na mém novém bydlišti na kraji zámeckého areálu. Podle pamětní desky se tu narodil Josef Theurer, fyzik a badatel o díle Bedřicha Smetany. Když zrovna neprší, což tento únor skoro pořád, tak se odpolední slunce opírá do oken mého bytu a žlutý dům rozzáří celou Jiráskovu ulici. Z prvního patra vidím Piaristickou kolej, opatřenou hned několika cedulemi. Upomínají na Jana Evangelistu Purkyněho, pátera Stříteckého, celá padesátá léta vězněného, a také Josefa Václava Justina Michla, předobraz pro Drašara Terézy Novákové. Ta bydlela hned v sousedství. Vpravo od mého domu ústí po ní pojmenovaná ulice a zhruba v půlce je nevýrazný dům, kde spisovatelka v letech 1879–1887 žila a kde se jí roku 1880 narodil syn Arne, později literární historik. Litomyšl přijala Novákovou za svou a věnovali jí ještě další ceduli. Na Smetanově náměstí č. 112 má bustu coby spisovatelka a buditelka českých žen, která „bydlela a zvonila v tomto domě v l. 1887–1895.“ Před Novákovou tamtéž pobýval Alois Jirásek; do jejich pokojů se však dnes nepodíváme, protože dům byl zbořen a nahrazen novým.

Nováková do Litomyšle přijela ve svých 23 letech a nezačínala zde šťastně. Nejprve se musela s manželem několikrát přestěhovat, než našli vyhovující příbytek. Pak trvalo, než se spisovatelka na Litomyšl naladila. Shledávala ji „maloměstem podivným, ba směšným“, kde „…vše bylo tak cizí, nepřátelské, bezbarvé, jak se mi zdálo, a nezajímavé.“ Optikou pozdějších tragických životních ztrát nejspíš Nováková zpětně vnímala svůj zdejší pobyt jako šťastnou dobu.

Teréza Nováková přibyla do Litomyšle s manželem, já si s sebou přivezl psa. S ním jsem si prošel velkou část města a pátral po pamětních deskách.

Zpátky do ulice pojmenované po dnes pozapomenuté spisovatelce. Jen o pár domů dál stojí jedna z největších atrakcí pro milovníka literatury: Portmoneum. Domek s malbami Josefa Váchala, malou galerií a dvorkem, který by se v potenciální soutěži malebnosti jistě umístil na vysoké příčce. A další pamětní cedule, tentokrát mimo střídmý městský design, upomínající malířskou práci Josefa Váchala a záchrannou misi Ladislava Horáčka. Když už jsme u Horáčka a Váchala: nepřehlédnutelné je i knihkupectví Paseka na náměstí, v domě vyzdobeném freskami ve váchalovském duchu. I na Pasece najdete pamětní tabuli: 28. června 1997 kol. 10. hodiny dopolední zde svého syna Theodora kojila operní pěvkyně Dagmar Pecková.

Od Portmonea úzkou uličkou směrem k centru dojdete k základní škole. Před ní socha Zdeňka Nejedlého a u sochy další cedule: „Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.“ Nápis je výsledkem porevolučního dilematu, zdali památník zachovat nebo strhnout. „Rudý dědek“ zůstal; způsob, jakým tehdejší vedení města problém vyřešilo, je jasným dokladem jeho kulturnosti. Bez ironie.

K městečku neodmyslitelně patří Alois Jirásek. V roce 1911 o něm Nejedlý napsal brožuru Alois Jirásek a jeho Litomyšl (nákladem Dra. Frant. Páty). Spisek plný dojmologie a vciťování zdůrazňuje, jak mistr zachytil „nálady“ města a jeho obyvatel. Jak to s těmi „náladami“ poznal, ovšem Nejedlý nevysvětluje. Ve škole, před níž stojí jeho socha, Jirásek učil a šikanoval ho tam ředitel Böhm. Před tím a potom vyučoval i na gymnáziu, kde byl mnohem spokojenější.

Jsem v Litomyšli a bydlím na dosah zámku. Naproti mému bytu vpravo se narodil Bedřich Smetana, naproti vlevo je byvší budova zámeckého úřednictva, kde pobýval aktuár Roubínek z Filosofské historie. Také Piaristická kolej je jejím dějištěm. A vůbec celé město. Jirásek bydlel na Smetanově náměstí, první byt měl v čísle 25, druhý v již zmiňovaném čísle 112 (což je i bydlištěm slečny Elis z oné povídky), třetí v čísle 111. O kus dál je krásný „Dům U rytířů“, taktéž proslavený Jiráskem. Kousek od bývalého gymnázia, stojí důstojná spisovatelova socha. Také tam začíná Jiráskova cesta do okolních lesů, ideální na procházky se psem. Z gymnaziální budovy je dnes muzeum a můžete v něm vidět Jiráskův doutník (stále zabalený), sklenici, ze které Teréza Nováková pila mléko, a drobné předměty z pozůstalosti Boženy Němcové. Ta je třetí spisovatelkou bytostně spjatou s Litomyšlí. Byť zde pobývala nejkratší dobu. Nováková devatenáct let, Jirásek čtrnáct. Němcová podle pamětních cedulí mezi roky 1839–1840 v čp. 27 na Smetanově náměstí, nedlouho před svou smrtí pak měsíc a půl na podzim 1861 v hostinci Modrá hvězda čp. 83 tamtéž.

Bez Litomyšle by Jirásek nebyl, kým byl. Jeho spokojený zdejší život se projevil v idyličnosti a lyričnosti jeho tehdejšího díla. V tom městě totiž je cosi idylického, romantického – křivolaké uličky, spousta nejrůznějších průchodů mezi natěsnanými renesančními domy, dvorky, nečekaná zákoutí, schodiště. Prostředí umožňuje skvělou koncentraci na psaní, což mohu potvrdit. Do Litomyšle jsem si kromě psa přivezl také notebook a několik bloků. Ty se uspokojivě plní písmenky.

Na místním gymnáziu mladý Jirásek začínal jako suplent a pobíral tak mizerný plat, že jediný luxus, který si mohl dovolit, byla po obědě černá káva. Ta je pro spisovatele nezbytná a zdaleka není potřeba Balzakových šedesát šálků. Zdejší kavárny mají jedinečnou atmosféru historických domů, jsou plné života a sympatického personálu. Káva dobrá, zákusky znamenité. Můžete je navštívit i se psem. Ovšem jsou dost rušné a psát se v nich nedá. Takže já si s sebou do Litomyšle kromě psa a notebooku přivezl i kávovar.

Dvě skvělé dámy, ředitelky městské knihovny a městské galerie vymyslely kriminacht, kdy během jedné noci na různých atraktivních a překvapivých lokacích čtveřice autorů žánrové literatury čte a beseduje se čtenáři. A to nezmiňuji parádní afterparty. Litomyšl je městem ve všech směrech pro literaturu příznivým.