Být v Litomyšli je pro spisovatelku na literární rezidenci, řekněme, drásavé. Strastiplně krásné. Jde o to, že jste přijeli psát. A Litomyšl je tak krásná a plná krásných věcí – knihoven, galerií, muzeí, kostelů… Moderní a starobylé si tady padají do náručí a podávají ruce, a navíc vám to všechno ukazují nesmírně milí a zajímaví lidé! A vy u všeho chcete být a všechno vidět a zažít.

Po nějaké době si ale musíte vybrat. A já si nakonec vybrala obojí. Psaní i objevování vší té krásy, která mě obklopovala.

Dopoledne jsem pracovala na románu s tajemstvím, kterému teď pracovně říkám Cizí děti a odpoledne jsem objevovala Litomyšl. A věci, o nichž jsem tušila, že to časem budou jistá zřídla inspirace. Třeba Očistcová kaple na Fakultě restaurování, hrob Magdaleny Dobromily Rettigové, Portmoneum nebo náplavka a na ní umístěné nápisy, které vznikly ze vzpomínek pamětníků, jak mi o tom vyprávěla ředitelka knihovny v Litomyšli Iva Pekníková.

Jenže, nejde ta místa jen uvidět. Na všechna jsem se ještě několikrát během rezidence musela vrátit. Potřebovala jsem si čichnout k bylinám, co rostou na hrobě Magdaleny Dobromily Rettigové, chtěla jsem je rozemnout mezi prsty, chtěla jsem se znova rozhlédnout z barokní terasy kostela Nalezení sv. Kříže a prohlédnout si ve vitrínách starodávné karty, s nimiž hráli hazardní hry pravděpodobně dávní studenti piaristické koleje. Tyhle dojmy, detaily, vůně a struktury jsou totiž můj spisovatelský materiál. Věci, které pečlivě a systematicky ukládám do skladiště ve své mysli nebo na externí disky s fotkami a rešeršemi, ale nikdy nevím, kdy a jak tuhle uskladněnou matérii použiju. 

A už vůbec jsem netušila, že to bude tak brzy. Hned na jaře, asi měsíc po skončení rezidence jsem měla napsat do povídkové sbírky nakladatelství Euromedia vánoční povídku. A kdoví proč jsem ze skladiště nápadů a vzpomínek vytáhla ty starobylé karty dávných studentů piaristické koleje a Očistcovou kapli, restaurátorské dílny v bývalé piaristické koleji a další kulisy a nápady z Litomyšle. Povídka se jmenuje Kluci z kaple. A už teď vím, že od září budu psát dětskou knížku s pracovním názvem Kiko a Kluci z kaple pro nakladatelství Meander. Jedná se o čtvrtý díl série knih pro mladší děti o japonské holčičce Kiko, která žije se svým tatínkem – restaurátorem na různých zámcích v České republice. Tentokrát bude Kiko žít v Litomyšli a prožívat právě tady svá nová dobrodružství, zatímco její tatínek bude vyučovat na restaurátorské fakultě.

Další námět z Litomyšle vyplaval na povrch z hlubin skladiště nápadů v létě. Bylo horko, zahrada voněla, bzučelo to v ní a květiny horkem usychaly. Houpala jsem se v zahradní houpačce, prohrabovala jsem se ve skladišti a vybavila si náplavku v Litomyšli. Představovala jsem si chladnou vodu z řeky, děti brouzdající se mezi oblázky, jejich nožky a oči chodců, co se občas zarazí na nenápadné tabulce s nápisem. Se vzpomínkou pamětníků na tohle místo. A pak se ze skladiště vynořil ještě název povídky Vzpomínka na třešně. Ten název je tam už asi deset let, od doby, kdy mi jeden německý Čech, krajan z brazilského městečka Nova Petrópolis, vyprávěl, jak jeho maminka v Brazílii vzpomínala na chuť třešní. Třešním se v Brazílii nedaří, a ona si přesto vždycky dokázala vybavit chuť třešní, kterou zanechala kdysi dávno v Liberci. Někde to udělalo klik a tyhle dvě položky ve skladišti do sebe z ničeho nic tiše a přesně zacvakly a já začala psát povídku Vzpomínka na třešně inspirovanou náplavkou v Litomyšli a Brazílií.

Nevím, jak dlouho se tyhle zářivé záblesky nápadů z Litomyšle ještě budou, nebo nebudou vynořovat. Ale už teď je Litomyšl pevně uložená ve vrstvách mého psaní. To by se ale nikdy nestalo, kdybych Litomyšlí jen projížděla nebo tam byla na jeden den, odpoledne, večer. Místa, která se později objeví jako inspirace, se člověku musí dostat alespoň trochu pod kůži, musíte si je ohmatat, otřít se o ně, trochu se k nim pevně přitisknout, abyste o nich mohli psát.

Nevím, kdy a kde román, který jsem v Litomyšli začala psát, dokončím. A nevím, jestli se některé scény z románu budou, nebo nebudou odehrávat právě tady. Ale jedno vím naprosto jistě. Takových a takto inspirativních míst, jako je toto město, není mnoho. A já měla velké štěstí, že jsem Litomyšl mohla trochu důvěrněji poznat, prochodit, ucítit a vstřebat do sebe. A za to všechno patří všem, kteří mi to umožnili, můj ohromný dík.

Markéta Pilátová

HIstoricky první účastnice Literární rezidence strážníka Kmoníčka v Litomyšli Markéta PIlátová je spisovatelka, překladatelka a novinářka. Pochází z Kroměříže. Vystudovala romanistiku a historii na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde pak působila jako odborná asistentka. Je autorkou knih pro děti (Papírový Pepíno, Bába Bedla, Kiko a tulipán, aj.) i pro dospělé (Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha, Baťa v džungli, Senzibil, aj.), kratších povídkových útvarů a rozhlasových her.
Za své knihy byla několikrát nominována na Magnesii Literu a Cenu Josefa Škvoreckého.